Distinkce vztahující se k třídění jazykových jednotek a modelů podle jejich frekvence, ne/produktivnosti, ne/příznakovosti, a/typičnosti a ne/pravidelnosti. Distinkce c.p. je stará a u nás neprávem připisovaná jen Danešovi, jakkoli ji poněkud posílila až poválečná ↗Pražská škola. Užívá se však též pro silně zjednodušené členění dat běžně v medicíně, sociologii, technice i politologii a jinde. Dnes se stále častěji kritizuje pro svou vágnost a obecnost, v lingvistice, zvl. americké, jí navíc konkuruje neméně nejasná dichotomie jádro (core) a periferie.

✍Danešova (1966) dichotomická představa jasného centra, kam patří jevy (a) nejfrekventovanější a (b) zcela pravidelné, které přechází postupně do periferie, je tedy jakýmsi rozpůlením jaz., jeho prvků a kategorií a naráží metodologicky i fakticky na potíže především kvůli nevymezení hranic obojího (např. nepravidelné komparativy jsou vysoce frekventované). V oblastech s relativně menším počtem jednotek (fonologie/grafika, morfologie, srov. řídké ó, ü a f, q či ‑oun, ‑ež, ‑ýř) i přes nemožnost vést ostrou hranici mezi centrem a periferií přesto tento problém tolik nevyvstává jako u lexikonu. Pro odpovědnější posouzení jaz. jevů a pro potřeby objektivního roztřídění velkých objemů dat je třeba zapojit aspekty další, jako je (1) ✍Mathesiova (1911) potencialita jazyka, (2) bez/příznakovost, (3) ne/pravidelnost, resp. ne/anomálnost, (4) in/variantnost, (5) členství v ne/uzavřeném paradigmatu, popř. i (6) synchronii/diachronii, ale především pojem (7) škály, kontinua, resp. možnosti jeho gradace a gradovatelnosti dat podle stupně platnosti. Ještě obecněji však sem vstupuje distinkce (A) paradigmatický/syntagmatický, specificky (B) malého/velkého funkčního zatížení a (C) ne/specifické distribuce.

Binární přístup k c.p. může sloužit rychlé orientaci v datech či pedagogickým účelům, obecněji ke stanovení toho, co je v jaz. typické (centrum) a kde se naznačují možnosti nového vývoje (periferie). Je třeba přitom však vždy brát ohled na nepravidelnosti (které bývají frekventované a centrální) a anomálie (zvl. u frazémů) a téměř vždy zřetelné přechodové pásmo mezi obojím.

Oproti tradičnímu pohledu na distinkci c.p. paradigmaticky, tj. v zásadě staticky v rámci systému, se ukazuje důležitost i pohledu syntagmatického. Jestliže z paradigmatického pohledu jsou statisticky nejčastější č. hlásky o, e, a, n, t, ukazuje se při zohlednění distribuce hlásek, a tedy pohledu syntagmatickém (měřeno v korpusu), že nejčastější jsou na začátku slova hlásky jiné, tj. s, p, n. Podobně je tomu i na konci slova, kde jsou nejfrekventovanější a, e, i. Nejčastější textová slova, která začínají na pro, pře, kte aj., zase relativizují zjednodušující, jen paradigmaticky chápanou frekvenci. Konkordance slovesa kvést (1539 výskytů v SYN2005) nabízí i zcela periferní tvary kveť (jedenkrát) a pouze v přeneseném užití kvetu (sedmkrát), které představují 0,5 % jeho úzu. Naproti tomu je jasné, že dominantní a centrální jsou tvary 3. sg. a pl. Problém hranic mezi oběma póly distinkce c.p. je v tomto smyslu ještě názornější u kolokability lexémů (např. slova ostrý), a tedy opět v pohledu syntagmatickém. Je‑li soubor nejčastějších a nejfrekventovanějších kolokací ostrý, tj. nůž, hrana, kritika, úhel, intuitivně zřejmě nesporný, je takový i jeho opak, tj. nejřidší kolokace slova ostrý, tj. výskyt se slovy slídil, cézura, hřbítek, hardcore, štětina, je zcela neintuitivní a i frekvenčně periferní. Na tomto pozadí je ale třeba přemýšlet, kam zařadit kolokace se slovy zatáčka, střelba, cvaknutí apod., která nejsou jednoznačná a vyžadují aspoň nějaké přechodné pásmo. Že takový přechod má škálovitou povahu, ukazuje snadno frekvence takových kolokátů.

Potřeba zapojení více kritérií při vymezování c.p. je zřejmá a různě, ale zpravidla dosud jen neurčitě vnímaný binární, dichotomický pohled se pro jakoukoliv jemnější analýzu nehodí. Možností je rozpracování škály a kontinua, též s použitím kvantitativních metod. Jeden ze základních problémů ve vnímání distinkce c.p. je lineární, jednodimenzionální chápání dat, i když taková data v realitě většinou nebývají. Je otázkou, nakolik zapojením více dimenzí, resp. aspektů, získáme jasnější a prakticky použitelnější výsledky a obraz jaz. reality. Multifaktoriální analýza, která by to umožnila, vede ke složitějším obrazcům, se kterými se v lingvistice dosud běžně nepracuje. V každém případě je třeba ovšem se zavedením každého dalšího aspektu mít jasnou představu o ověřitelném kritériu za ním.